Na několik otázek týkajících se leváků a leváctví odpovídá autor knihy
Záhady levorukosti František Synek:

Od počátku lidstva – až na malé výjimky – je člověk orientován na pravou ruku. Kde byl počáteční stimul, který uznával pouze pravou ruku jako vedoucí?

Od samého počátku lidstva nikoli, protože u nejstarších archeologických nálezů se zdá být levorukost a pravorukost v rovnováze. Hybnou silou pro rozvíjení pravorukosti a pravosměrnosti se pravděpodobně staly počáteční kulty, uctívání záhadných přírodních jevů a především uctívání Slunce. Weberova „sluneční“ hypotéza se jeví jako velmi pravděpodobná; její platnost ovšem má své oprávnění pouze v případě, že „kolébkou“ kultovního a kulturního člověka byla severní polokoule – ať už severní Afrika, nebo některé oblasti Asie.

Je vrozené leváctví či levorukost něco výjimečného?

Vrozená levorukost je poměrně častá, zřejmě častější, než se až dosud předpokládalo a přiznávalo. Vrozené leváctví tedy samo o sobě není ničím výjimečným. Ovšem mnozí vrození leváci se pod tlakem pravorukých zvyklostí a předpisů někdy stávají výjimečnými osobnostmi v kladném i záporném smyslu.

V minulosti byla, často i drasticky, uskutečňována převýchova vrozených leváků na nepravé praváky, zejména při psaní, při stolování a při zdravení. Tato převýchova nebyla vždy snadná a také byla často neúspěšná. Je možné určit následky „přeučovacích“ metod?

Každá podobná převýchova se zaměřuje na určité obratnosti rukou. Současně s tím ovšem dochází ke změnám v činnosti mozku – vrozeně aktivní oblasti jsou utlumovány a naopak jsou aktivovány zatím nepřipravené oblasti v opačné hemisféře mozku. Obratnosti se tedy vytvářejí poněkud pomaleji a méně dokonale; naopak původně aktivnější oblasti „zlobí“, protože se v nich dále hromadí energie, která někdy vyvolává nečekaně výbušné a nežádoucí pohyby a akce. Avšak i když se převýchova u dovednosti rukou vcelku daří, je to jen začátek změn, které zasahují další obasti korové (následnou řeč, slyšení a vidění) i mimokorové – zejména oblast citovou. Každá převýchova tedy znamená změnu osobnosti dítěte.

Ztrácí takový člověk možnost plného rozvinutí svých vrozených schopností, nebo naopak začne nad ostatními vynikat?

Každá změna je riziková. Proto při převýchově velice záleží na nervové odolnosti a vyrovnanosti dítěte a především na celkovém způsobu výchovného působení. Přirozeně, že „risk je zisk“, alespoň v některých případech; ztráty, ke kterým rozhodně dochází, mohou být v dalším vývoji vyrovnány i překonány některými výhodami. Pravoruké výchovné tlaky za příznivých podmínek umožňují od dětství překonávání překážek; tím mohou posilovat vůli, rozvíjet aktivitu a vést k soustředění a houževnaté vytrvalosti. Protože je mozek aktivován ve více oblastech, může být – při dobrém výchovném vedení – osobnost jednotlivce obohacována. Ovšem u většiny převychovávaných nebývá obvykle postačující nervová odolnost. A přistoupí-li k tomu nahodilé, nedůsledné a nepoučené výchovné působení, vede to obvykle k omezování a rozrušování osobnosti dítěte. Nadměrné překážky přinášejí neúspěchy, oslabují vůli, znervózňují, zdržují a narušují vývoj řeči, vedou k negaci a pasivitě nebo k nezvládnutelné výbušné aktivitě. Tyto ztráty lze sice i později výchovně do určité míry zmenšovat, ovšem ani sebedokonalejší převýchovné působení nemůže nahradit včasnou a přirozenou výchovu. Proto se často objevují zcela protichůdná tvrzení, že vrození leváci patří ve svém prostředí k nejlepším nebo dokonce jsou nejlepší, ale také, že jsou mezi nejslabšími a mají řadu různých nedostatků.

Přeučování vrozených leváků vede někdy k obourukosti. Jaké jsou její výhody?

Je třeba rozlišit běžnou obourukost od ambidextrie. Při převýchovném působení se největší pozornost věnuje některým společensky „závažným“ činnostem jako je podávání ruky, držení příboru a pak držení tužky a pera, případně i dalším. Dítě se tedy pod výchovným tlakem naučí u některých činností používat pravou ruku. Avšak při nedůsledném výchovném dozoru naštěstí některé dovednosti ovládne spontánně samo svou levou rukou. A tak často vstupuje do života s přesvědčením o své „vrozené“ pravorukosti, i když dříví štípe levou (jako malíř Josef Lada) a chléb neumí ukrojit pravou. Takových podobně obourukých je mezi námi mnoho, aniž si to někteří z nich uvědomují.
    Dokonalejším stupněm obourukosti, a proto také spíše výjimečným, je ambidextrie – stejně dokonkalá obratnost levé i pravé ruky v kterékoli činnosti. K ambidextrii mohou dospět jen jedinci mimořádně nervově odolní a vyrovnaní, kteří rychle ovládnou jednotlivé obratnosti svou vrozeně kvalitnější rukou a potom se je naučí i rukou druhou. Dosáhnout ambidextrie mohou pouze jedinci vrozeně levorucí, protože pravorucí jsou v pravorukém prostředí této možnosti zbaveni – nikdo a nic je nepovzbuzuje k levoruké aktivitě. U přirozených ambidexterů jsou ztráty omezeny na minimum, protože u nich nejde o převýchovu; zisky jsou u nich naopak mimořádné. Mezi ambidextery počítáme např. Leonarda da Vinci, Michelangela, ale také zakladatele skautingu Baden-Powella a další.

Je možné jednoznačně potvrdit, že leváctví je dědičné?

Někteří odborníci tvrdili, že leváctví je patologický stav způsobený nezjistitelnými nepatrnými poškozeními mozku. Toto módní učení již dávno ustoupilo, i když někde stále ještě přežívá. Skutečnost, že se navzdory neustávající převýchově stále rodí vysoké procento levorukých nebo levozrakých dětí, je dostatečným svědectvím o dědičnosti leváctví. Zákony dědičnosti jsou ovšem zejména u člověka velmi složité. O levorukosti či pravorukosti dítěte nemusí rozhodovat současná strannost rodičů, která ostatně mohla být výchovou v dětství upravena. Prostřednictvím rodičů navíc zasahují i geny prarodičů. Také je třeba říci, že se nerodí jen úplní praváci a úplní leváci, ale skládáním dědičných vlivů se rodí i děti s určitým překřížením funkcí – např. pravoruké a levozraké, nebo dokonce s určitou „mozaikovostí“ ve funkční činnosti. Tím opatrnější a šetrnější musí být výchovné působení.

U dětí, ale někdy i u dospělých, se setkáváme s různými směrovými i prostorovými zmatky, např. u dysgrafiků, dyslektiků a dalších. Čím to lze vysvětlit?

I když se děti rodí s předpoklady pro určité jednostranné řízení jednotlivých funkcí, není tato diferenciace a decentralizace zřejmě prakticky uplatňována od samého počátku. Vlastními „spouštěcími“ mechanismy jsou především počátky řeči, a pak zejména počátky čtení a psaní, které nutně vyžadují jediný směr. Odborníci předpokládají, že v prvních letech života, v období předřečovém, mozek zdvojuje veškeré vnímáním získávané elementární poznatky, aby se vybudovala dostatečná nervová odolnost; každou informaci si hemisféry navzájem předávají a zakotvují ji „dvojitě“ – ve směru přímém i zrcadlovém – v paměti. Proto také při násilném vyřazení vrozeného řečového „centra“ např. u čtyřletého dítěte dojde sice k afázii, ztrátě až dosud vybudované řeči, ale tuto funkci je schopna převzít a naplno rozvinout – pouze však v tomto období – druhá hemisféra. Později, zejména po desátém roce věku, to již není možné.
     A právě oboustranné zakotvení základních vjemových prvků může – zejména u převychovaných vrozených leváků – při rozvíjení řeči a v počátcích čtení vyvolat někdy zrcadlové, ale i mnohem složitější jevy. V samotné řeči obvykle unikají pozornosti rodičů a jsou považovány za řečovou neobratnost nebo nemluvnost. Nejvýrazněji se projevují v grafických aktivitách dětí. Tyto zvraty jsou v podstatě přirozené a objevují se ještě před vstupem do školy nejméně u poloviny dětské populace. V jednom našem výzkumu se ve dvou prvních třídách při spontánním „psaní“ projevily ještě ve druhém pololetí zvraty – často mimořádně výrazné a nápadné – u plných 80 % dětí. Pokud se díváme na tyto jevy jako na záležitost běžnou a přechodnou, samy postupně vymizí. Tam, kde rodiče svým zbytečným zděšením vyvolají zmatky v hlavě svého dítěte, může být cesta k vyrovnání a uklidnění někdy dost obtížná. Chceme-li se preventivně vyhnout podobným složitostem, často postačí, nebudeme-li vrozeně levoruké děti zbytečně a předčasně „převychovávat“.

Hodně problémů vyvolává u dětí technika levorukého psaní. Existuje nějaký recept?

Umožníme-li vrozeně levorukému dítěti uvolněné črtání a kreslení levou rukou, nebude mít zpravidla problémy ani při psaní. Je ovšem nutné rozvíjet především velké pohyby a nezaměřovat pozornost dítěte předčasně na titěrné detaily.
     Současné metodiky psaní levou rukou jsou nedokonalé, protože se stále opírají o poznatky z psaní pravorukého. Ty by nám snad posloužily, kdybychom učili děti psát zrcadlově ve směru zprava doleva – tak, jako to uskutečňoval Leonardo da Vinci. Základní chybou metodik psaní levou rukou je jejich „nápravný“ charakter. Přirozenou výchovnou metodu psaní levou rukou bude teprve třeba vypracovat. Prozatím se každý levoruký písař musí k nejčitelnějšímu a dostatečně rychlému písmu dopracovat sám. Ostatně pravorucí písaři na tom o mnoho lépe nejsou; ani u nich metodika psaní neudržela krok s technickým vývojem a není výzkumně prověřena.

Jak je tomu u nás s "rovnoprávností" levorukých?

Jako všude ve světě. Pokud nejsou konkurenceschopní, jsou přehlíženi a různě „napravováni“. Dosáhnou-li žádoucí úrovně, jsou bráni na vědomí i se svou levorukostí. Dosáhnou-li významných úspěchů, zejména zásluhou vytrvalosti a houževnatosti, jsou buď obdivováni, nebo také někdy vystaveni zbytečným a nemístným útokům. Zpravidla i ti nejúspěšnější leváci se stále ještě cítí v pravorukém prostředí jako přehlížení hosté a nikoli jako domácí páni. „Sdružení levorukých“, které vzniklo někdy před čtvrtstoletím v Anglii, má spíše deklarativní podobu. V anglosaských zemích pak existují ojedinělé obchody a prodejny, kde je určitý omezený výběr nástrojů pro levoruké, u nás vím jen o jediném obchodu, který je však přístupný pouze uživatelům internetu a jehož sortiment je také velmi úzký. A to je zatím příliš málo.

Kolik je vlastně v populaci leváků?

Zatím nevíme, zda se jako levoruké rodí každé páté, každé třetí, nebo dokonce každé druhé dítě. V civilizovaných zemích, kde ve školách není levorukost potlačována, píše levou rukou asi každé desáté dítě. Výzkumy však ukázaly, že levorukých je ve skutečnosti podstatně víc, navzdory převýchově v dětství a v předškolním věku. Společnost by měla vyrábět velkou část nástrojů pro levoruké, aby se mohla zvýšit jejich pracovní výkonnost a snižovalo se zbytečné nervové přetížení.

©  František Synek

Kniha Záhady levorukosti, kterou pro nakladatelství Horizont napsal na základě svých bohatých celoživotních zkušeností známý logoped a pedagog František Synek, je do dnešního dne na našem knižním trhu v podstatě jedinou ucelenou prací, která se zabývá problematikou leváctví a důsledky převádění dětí na používání pravé ruky. Na této adrese najdete výběrovou bibliografii článků a statí, které se týkají problému funkční strannosti.