FOTOGRAFICKÁ AGENTURA
NAKLADATELSTVÍ
VYDAVATELSTVÍ
DTP A GRAFICKÉ STUDIO



 
Logopedie
 


Zajímají-li Vás otázky logopedické prevence, najdete na konci této stránky nový článek věnovaný právě této problematice. Klikněte prosím zde.

Neustále se zhoršující stav v oblasti vývoje řeči u dětí vedl dlouholetého logopeda a pedagoga Františka Synka k následujícímu zamyšlení, jakési stručné analýze historie logopedie a současné situace, v níž se tento obor nachází:

Logopedie je vědní obor zabývající se vývojem řeči a příčinami jeho opoždění nebo narušení. Praktičtí logopedi se věnují jednak preventivnímu výchovnému ovlivňování řeči mluvené, čtené i psané, jednak činnosti výchovně nápravné u dětí s řečí porušenou.

Výchovné ovlivňování a obohacování řeči u dětí bývalo vždy doménou rodiny a školy, především školy mateřské a počátečních tříd školy obecné. Tato výchova byla účinná ještě v první polovině tohoto století, kdy se v početných rodinách hodně vyprávělo a zejména zpívalo, a také ve školách zásluhou muzikálních kantorů bylo recitování a zpívání důležitou složkou školního vzdělávání.

Nápravné ovlivňování řeči začalo být uplatňováno v minulém století v ústavech pro hluchoněmé a později v pomocných školách, kam se dostávaly vedle dětí sluchově a intelektově postižených ojediněle také děti nemluvící nebo s řečí nesrozumitelnou. Pro skupinu těchto dětí mohla být v ústavu otevřena samostatná malá třída, pokud se našel tvořivý učitel, který soustavným studiem a praktickým hledáním vyrostl v odborníka; ten pak mohl předávat své znalosti a zkušenosti dále.

Velkým průkopníkem v této pomoci byl učitel neslyšících Karel Malý, který se souhlasem Zemské školní rady v Praze přenesl tuto péči od 1. ledna 1900 přímo do pražských škol. Byl následován dalšími odborníky v Čechách. Mimořádným pokrokem bylo působení učitele neslyšících Huberta Synka na Moravě, který ve svých několikatýdenních kursech, kde pomáhal dětem s nerozvinutou řečí, vyškolil do r. 1929 teoreticky i prakticky kolem 70 učitelů-logopedů, kteří měli za úkol předávat své poznatky a zkušenosti dalším učitelům ve svých okresech. Jeden z moravských odborníků, Rudolf Kratochvíl, který odešel budovat slovenské školství, vypracoval a vydal v r. 1924 v Bratislavě první učebnici školské logopedie Vady reči – logopédie.

Klinicky se o vady řeči aktivně zajímal MUDr. Miloslav Seeman, který na své klinice v r. 1929 logopedicky vyškolil několik učitelek mateřských škol. Jeho asistent MUDr. Miloš Sovák byl pověřen, aby spolupracoval s pracujícími školními logopedy. Z této spolupráce vyrostla myšlenka rozšířit síť logopedických služeb do všech okresů, případně do všech škol; a tato myšlenka se za spolupráce ministerstev zdravotnictví a školství z obrovské části uskutečnila v průběhu 50. let. Současně bylo připraveno vysokoškolské studium pedagogů-logopedů a postupně byli doškolováni také první foniatři.

V 60. letech byl po vytvoření velkých krajů další vývoj školní logopedie stále více omezován, protože zástupci školského resortu sice zajistili vysokoškolskou přípravu pedagogů, ale vůbec nepochopili význam výchovné logopedie pro rozvoj jazyka, řeči a celého vzdělávání dětí. V rámci školství nebylo zajištěno pro vyškolené promované logopedy jediné pracovní místo; pracovní možnosti nacházeli místo toho v resortu zdravotnictví.

Nadměrná zaměstnanost matek a prudký rozvoj audiovizuálních přístrojů nepříznivě ovlivňovaly potřebný rozvoj řeči u dětí v rodinách. Učitelky v mateřských školách mohly uplatňovat dobrý vzor řeči, ale nedokázaly kladně ovlivňovat rozvíjení řeči u dětí s řečí nerozvinutou. Tato nepříznivá situace donutila školský úřad, aby umožnil vybraným učitelkám mateřských škol alespoň minimální seznámení s teorií i praxí rozvíjení řeči. Tato školení však nejen nebyla zdokonalována, ale v polovině 90. let byla dokonce zastavena s odůvodněním, že jsou nedostatečná.

V 70. letech při zavádění "nového pojetí vzdělávání" bylo plánováno školní logopedické poradenství, ale odpovědní "tvůrci" naprosto podcenili význam výchovné logopedie. Nezajistili výchovu jazyka a řeči přímo na školách, protože prý o řečově postižené děti se postarají logopedi zdravotničtí. A právě se zavedením "nového pojetí" začalo rok za rokem průkazně narůstat procento dětí "řečově postižených", stejně jako neúspěšných čtenářů v počátečních třídách. Místo, aby se předcházelo špatnému řečovému vývoji a aby se řeč rozvíjela u všech dětí, dostává se logopedické nápravné pomoci jen části potřebných dětí, a to obvykle pozdě.

V 90. letech začalo být dokonce potlačováno výchovné úsilí školních logopedů s odůvodněním, že "kliničtí logopedi" provádějící nápravu řečových nedostatků ve zdravotnických zařízeních nebo v soukromých poradnách, mají jako jediní právo provádět logopedickou praxi.

Od nového tisíciletí snad lze očekávat, že pracovníci školských úřadů konečně pochopí přednosti výchovy a prevence před nápravou a léčením, zejména pokud jde o řeč a čtení našich dětí, a zajistí vyškolení potřebných odborníků – skutečných "učitelů řeči a čtení".

© František Synek

Podrobněji se dějinám logopedie v českých zemích s důrazem na Moravu věnoval Mgr. Tomáš Klíma ve své diplomní práci z roku 2007.

Zpět na začátek strany

 

Logopedická prevence

Logopedie v nejširším slova smyslu je především pedagogický obor zabývající se vývojem a výchovou lidské řeči ve všech jejích modalitách – mluvené, čtené a psané i znakové – z hlediska obsahu i formy. Vývoj řeči je mimořádně složitý proces zajištěný fylogeneticky (tzn. každý novorozenec má předpoklady postupně řeč ovládnout), nicméně vyžadující také zajištění ontogenetické, tj. vzor řeči a výchovu řeči.

Prevence znamená včasnou obranu, opatření, učiněná dříve, než je narušen vývoj určité funkce. Přirozenou prevenci v oblasti vývoje jazyka a řeči tedy představuje především zajištění ontogenetické, tj. dobrý vzor řeči, kladné citové vazby a přirozená výchova, především vlastní výchova řeči. Zjednodušeně platí, že dobrá výchova řeči je nejlepší a nejjistější prevencí.

Řeč je mimořádně složitá funkce, ale při dobré a podnětné výchově je dítě schopno ovládnout ji spolehlivě a včas. Rozhodujícím obdobím jsou již prvé dva roky života, kdy dítě své broukání, žvatlání a zejména první slabiky a slůvka samo porovnává a upravuje podle vzoru nejbližšího a nejstálejšího, především podle řečových projevů své matky. Matčino uklidňující povídání a zpívání připoutává nejen sluchovou, ale také zrakovou pozornost dítěte. Psychologické výzkumy potvrdily, že několikatýdenní dítě nejen postřehne změny v obličeji dospělého (úsměv, vyšpoulení rtů, vysunutí jazyka apod.), ale po chvilce "zamyšlení" je dokáže, i když neúplně, napodobit. Při rozvíjení řeči jsou ve výhodě děti, které si hrají a "experimentují" se svým hlasem a mluvidly, protože tím samovolně nalézají a upevňují pocitové (kinestetické) a sluchové vazby, které tvoří důležitý základ budoucí úspěšné řeči. V nevýhodě jsou naopak děti, jejichž rodiče mluví rychle a přes sevřené rty nebo dokonce záměrně patlají a deformují mateřskou řeč.

Podle J. A. Komenského je třeba v prvních dvou letech života dopřát dítěti volnost ve vlastním hledání a zkoušení, aby si samo a po svém "oblamovalo" svůj jazýček a snažilo se postupně napodobovat slyšený řečový vzor. Jakmile je však jazyk dítěte dostatečně obratný a pružný, měla by být jeho řeč hravě a nenápadně ovlivňována a usměrňována. Ve svém Informatoriu Komenský dále uvádí, že u většiny dětí by měla být řeč na dobré úrovni kolem čtvrtého roku věku. V pátém a šestém roce se již jen zdokonaluje artikulační pružnost a obratnost pomocí písní, rýmovaček, říkánek a básní.

Také Miloš Sovák (Logopedie předškolního věku, 1984) zdůrazňoval, že "právě v útlém věku je možno předcházet poruchám řeči dobrou výchovou řeči", protože "veškerá výchova má nejtrvalejší výsledky, začíná-li již od nejútlejšího věku dítěte". Podle Sováka dokonce "výchovou lze překonávat i poruchy již vzniklé", vyvolané výchovnými chybami rodičů a jejich netrpělivostí a spěchem; proto má být – zejména v předškolních výchovně vzdělávacích zařízeních – "péče o řeč nedílnou součástí předškolní výchovy".

Některé další informace týkající se výchovy řeči a prevence řečových a vzdělávacích zmatků a nesnází lze nalézt také v knížečkách Říkáme si s dětmi, Hlasy a hlásky, Čí jsou písmena a Záhady levorukosti, vydané nakladatelstvím ArchArt.

© František Synek

Zpět na začátek strany